... a zase na sněhu !

Sníh a hory ... neodolám jejich volání. Tentokrát jsme šli nahoru až v sobotu. Sníh tvrdý , zmrzlý, zledovatělý - tedy po cestě nahoru. Bez nesmeků (minimaček) by to bylo dost nebezpečné i náročné. A navíc nahoře tentokrát opravdu pořádně fičelo. A to je spolu s ledovou krustou dost nebezpečná kombinace. Třeba nakrmit psy venku bylo skoro nemožné, protože granule by zmizely v nenávratnu. Nebo spíš někde v Polsku. Dlouho jsme hledali vhodné místo v závětří. Doma před cestou jsem váhal, jestli vzít skialpy a dát první jízdy na sněhu. Od Richtrovek už byla souvislá vrstva a dalo by se. Ale nakonec zůstalo jen u bot. A tak jsme si zase více užili těch, co se s námi zastavovali a povídali. A mně snad poprvé došla baterka v mé Leice. Nosím pořád náhradní, i tentokrát, ale zůstala v batohu na Luční .. A jak to bývá, baterka došla těsně před západem slunce, na který jsme vyrazili. Tak musel posloužit mobil. Jenomže ten se musí ovládat prsty a já neměl ty speciální rukavice, se kterými to jde. A mrzlo.. a foukalo ... hodně ... prsty mrzly ale pár fotek se povedlo. V neděli jsme se vraceli dolů Obřím dolem. Ale než jsme došli ke Slezké boudě, potkalo nás malé drama. Já chodím se psy navolno. Když je potřeba, mám je u nohy nebo je i připnu na vodítka. A když jsme sestupovali k Úpské hraně, zezadu se hnali nějací lyžaři na běžkách. A kdo to tam znáte, víte, že je to docela sešup. A navíc ještě není sníh nad klečemi, jezdí se cestou, takže prostoru na manévrování málo. Ustoupili jsme stranou. První lyžař uměl, prosvištěl kolem nás a já se díval, jak mu to jde. Ale zatím se na nás zvrchu řítil další, a ten to moc nedával. Měl velkou rychlost a kousek nad námi chytil lyží a pak už jen nekoordinovaně mával hůlkama a a padal.. na nás .. Složil se těsně před malou Anny a jak padal, ještě ji dal hůlkami. A ona vyběhla, překvapená, co se to stalo. Jenomže vyběhla na cestu, kde se na ni v tu chvíli řítilo dalších asi 10 rozvášněných lyžařů. Nečekala a utíkala. Viděl jsem ji, jak dole u cedule Úpská hrana uhla z cesty a zmizela v klečích směrem právě na tu hranu. Byl vítr na hraně vichřice, zledovatělý sníh, ona v panice, co se to na ni řítí.. a zmizela. Když nás všichni minuli, šel jsem ji s Ferdou a Emmy hledat. Volal jsem, Ferdas chvíli stopoval, ale mezi klečí jsme se oba propadali. Místy až k pasu, protože pod sněhem byly kapsy vzduchu kolem klečí. Když Ferda zastavil, volal jsem, pískal ... a nic. Vrátil jsem se na cestu a díval se, jestli ji někde neuvidím ... nic. Po půl hodině jsem už začínal mít strach... Další půlhodinu jsem chodil a volal po asi 300 metrovém úseku cesty sem a. Nic. Tak jsem se šel podívat ke Slezké, nic. Cestou zpátky jsem potkal spolubydlící z Luční i s jejich bulíčkem. Pomohli ... znovu jsme procházeli kleče. A když už to opravdu vypadalo beznadějně, najednou se na druhé strany cesty mihnul nějaký stín.. A v zápětí, jako by se nic nedělo, přilítla Anny a hned se vrhla na Ferdana.. Spadl mi kámen ze strdce.. Ještě jednou chci poděkovat známým neznámým pomocníkům ... Díky za pomoc!! A Anny pak se mnou šla na vodítku a zase se učila, že člověk s hůlkama ji nechce mlátit a každý lyžař na ni nechce padat....