Ferral - první den doma

Dnes jsme si byli pro to roztomilé divoké klubíčko, které se jsmenuje Ferral z Deštné hory. Nedá se říci, že bychom si ho vybrali, spíše on si vybral nás. A dnes nás v tom opět utvrdi. Když jsme přijeli, přivítala nás Beky a pan Süsser šel pustit tu divokou smečku malých čertů. Všichni hned jak opustili ohradu zamířili do domu, jak byli zvyklí. Všichni, až na jednoho. Ten okamžitě vyrazil k nám a hned se na nás vrhnul, zkusil, zda mám stejně pevné kalhoty jako minule a zkrátka byl to NÁŠ FERRAL! Nezapomněl za téměř týden na to naše minulé krásné setkání. A bylo definitivně rozhodnuto. Tohle je on! S panem Süsserem jsme vyřešili všechny nezbytné formality a následovala cesta domů. Tedy měla následovat. Naše sestava byla já řidič, dcera a syn jako průvodci a držiči malého Ferrala a Ferral. Sedli jsme do auta a vyrazili. Po chvíli Ferralovi došlo, že se děje něco, co nezná. A asi i že ostatní se teď cpou v chalupě žrádlem a on s námi jede touhle plechovou věcí někam pryč. Celkem rychle se dostal z jemného sevření svých průvodců a to co následovalo se nedá pospat. Z mého pohledu řidiče se po autě začalo rychlostí lesku pohybovat čertisko, co se drápkama umělo snad i přidržet na stropě hlavou dolů. Než jsem zastavil, zdála se to věčnost. A on byl k neudržení. Sice jsme ho odchytli, ale udržet ho se moc nedařilo. Nechápu, kde se v tom mrňousovi bere ta obrovská síla a pružnost. Tak a co s ním? Bylo zajímavé, že když jsem ho držel já, byl klidnější. Jak ho převzali děti, zdrhnul.. Došlo mi to asi při třetím pokusu. Já se s Beky vítal a její pach mám na mikině! Sundal jsem ji, dal ji Páje na klín a pak už se Ferda uklidnil a mohli jsme pokračovat domů. Po cestě jsme se ještě zastavili v Krmeni.cz a koupili první obojek a vodítko. Ferral obojek hned dostal na krk a takhle jsme dojeli už v klidu a pohodě domů.

Bylo nádherné podzimní odpoledne a tak jsme k prvnímu seznamování využili zahradu. Ferda, jak budeme Ferralovi také říkat posmutněl jen jednou, trošku si zanaříkal a pak už byl zase duchem s námi. Když se důkladně seznámil s celou rodinou, prošmějdil zahradu a schoulil se na trávníku do klubíčka a usnul. Koukali jsme na něj a měli krásné teplo v srdcích. Byl nádherný. Ukázal, jak už i tak malý, umí být divoký a dá hodně práce ho udržet, jak je silný. A jak dokáže posmutnit za svými... Cítili jsme, že do rodiny zapadl okamžitě. Začíná nám další krásná etapa života. Života s kamarádem, kterému budeme smečkou, který má v žilách krev karpatských vlků. V genech tisícileté zkušenosti z divoké přirody. A my po něm budeme chtít, aby žil s námi v civilizaci v tomto technickém světě. Třeba nás z něj dostane více zpět k přírodě. Třeba se naše pohledy na svět setkají někde uprostřed a bude nám spolu fajn. My ho naučíme se orientovat v našem světě a on nás zase v tom jeho. Když budeme vnímaví ..